Damoklův meč nad eurozónou

Tento pátek proběhne další jednání představitelů členských zemí Evropské unie, jehož hlavním tématem bude krize eurozóny. Chtělo by se říci další „klíčové“ jednání, které má konečně nalézt cestu ven z čím dál složitější a vážnější situace. Jenže takových jednání, především ve formě Merkelová&Sarkozy, bylo za posledních několik týdnů a měsíců mnoho, a žádné z nich nepřineslo žádné konkrétní a viditelné kroky, které by přesvědčily pozorovatele o začátku konce této krize.

Proč si však myslím, že toto jednání je jiné? Především proto, že nyní již opravdu jde o vše. Jestliže letos v létě mohli novináři použít termín „za pět minut dvanáct“, nyní již bychom podobný ekvivalent hledali těžko. Prostě nad Evropou visí Damoklův meč a situace je již natolik vážná, že potřebuje naléhavé řešení. Jakékoliv. Hned. Ač to na první pohled vypadá jako začátek paniky, mohli bychom na tuto situaci spíše pohlížet jako na dobrou příležitost skutečně prosadit i nepopulární a politicky nepohodlné řešení.

Na pomoc přispěchal i europrezident Herman Van Rompuy, který jako zkušený právník (ač vzděláním ekonom) objevil v unijních zákonech cestičku, jak schválit potřebné změny základních zákonů bez schvalování národními parlamenty. Změna Lisabonské smlouvy je především to, za co chce Francie, a zejména Německo na summitu bojovat. Zejména Angela Merkelová totiž věří, že zavedení sankcí za porušování rozpočtové kázně pomůže Evropě z dluhové krize.

I přes výše uvedené argumenty je stále prosazení navrhované změny Lisabonské smlouvy krok obtížný a s nejistým koncem. Podle známé poučky, že „trhy mají vždycky pravdu“, bychom mohli soudit, že summit přinese pozitivní výsledky. Akciový index Euro Stoxx 50 totiž jen za posledních deset dní posílil o třináct procent. Jenže tak jednoduché to není. V tomto případě totiž i výsledek v podobě remízy, tedy odložení přijetí konkrétních zákonů, znamená prohru. A prohra, jak již dnes shodně uvádějí ekonomové, neznamená nic jiného než začátek další recese.

Co bychom však mohli považovat za výhru? V první řadě uklidnění situace určitě přinese schválení zmiňovaných rozpočtových sankcí. Trhy by tuto zprávu přijaly jako jakousi pojistku toho, aby se neopakoval řecký neukázněný rozpočtový scénář. Jsou ovšem dva způsoby, jak tuto pojistku aplikovat. Buď se bude týkat všech zemí eurozóny a bude mít formu výše zmíněné změny základních evropských dokumentů, nebo se dotkne jen zemí, které využívají společnou měnu.

Z pohledu české republiky je to klíčová otázka, na kterou není snadné odpovědět. Na jednu stranu se nám logicky nebude chtít přijmout zákon, který nám v budoucnu bude hrozit sankcemi (jakkoliv prospěšné by podobné rozpočtové pravidlo v současné době bylo!), na druhou stranu by se tak ještě více rozevřely nůžky mezi dvěma skupinami členských zemí. Každému je totiž jasné, která skupina by měla větší vliv, kde by se přijímala zásadní rozhodnutí a kdo by z toho více dokázal získat. Proto si myslím, že by Česká republika měla podpořit německý a francouzský návrh, ať už ji z toho plyne jakákoliv nepříjemná povinnost. I když je závazek efektivního hospodaření nepříjemný pro politiky nebo pro občany.

Přijetím navrhovaných opatření by se také otevřely dveře k dalšímu mocnému nástroji. Tím by byly takzvané eurobondy neboli společné evropské dluhopisy. Evropa by tak opět o stupeň zvýšila svoji integraci. Jenže ono se ukazuje, ať už se nám to líbí, nebo nelíbí, že jiná cesta skutečně není. Evropská unie se buď sjednotí, nebo zanikne.